Cesta do Chorvatska

(video z jízdy č.1 cca 9 MB)        (video z jízdy č.2 cca 8 MB)        další fotografie

    Už koncem loňského roku jsme plánovali cestu na motorkách do Chorvatska. Postupně z různých důvodů odpadlo několik kamarádů a nakonec jsme zůstali jen tři.

    Dne 17.6.2005 jsme vyrazili v 9 hod. ráno směr Brno, vlakové nádraží ve složení Radek s Yamahou Dragstar 650, Laďa se Suzuki Intruderem 1500 a Pačes s Yamahou Virago 1100. Konečným cílem cesty byl Split. Našim zhýčkaným zadkům se nechtělo absolvovat přesun po svých a proto jsme se hned na začátku rozhodli pro cestu speciálním vlakem Jadran. Naložení motorek do vlaku proběhlo bez problémů, za zmínku snad stojí reportér brněnské Rovnosti, který dělal o vlaku na Jadran reportáž a projevil bláhové přání se k nám přidat jako doprovod v případě, že mu to redakce proplatí. Lůžkové kupé jsme sdíleli se starší paní, která byla nejprve z „drsných motorkářů“ poněkud vyděšena, ale po zjištění, že jsme neškodní, se s námi dala do řeči. Většinu cesty jsme trávili v jídelním voze, kde jsme si osvojovali základy maďarštiny s pohlednou servírkou. Jediný, kdo si z rychlokurzu něco odnesl byl Pačes, který pak celý večer hovořil maďarštinou se skvělým přízvukem, které bohužel rozuměl jen on sám. Když chtěl Laďa  platit, zahnali jsme číšníka slovy, že chceme další pivo, že Laďa na něj jenom tak mává penězi aby ukázal, že na to má.  K zábavě přispěli nic netuše i celníci. Mimo Pačese nikdo u sebe neměl pas a tak si kluci šli pro něj do kupé. Pačes se zatím nechal zkontrolovat a nenápadně pak proklouzl kolem celníků do svého kupé. Když celníci přišli do našeho kupé, trochu při pohledu na Pačese znejistěli. Ten hbitě předstíral, že je svůj bratr dvojče a ptal se zmatených celníků, zda náhodou někde bratra neviděli. Zběhlý lingvista Pačes pak během pochůzek po vlaku pokračoval v hlasitém procvičování své "maďarštiny", až na něj vyběhla rozčilená Slovenka, která zrovna pracně uspala své děti. Po dojmu, že mluví s rodilým Maďarem, ji odpověď "omlouvám se" očividně zaskočila.

    V sobotu 18.6. po deváté hodině ráno jsme dorazili do Splitu. Vyběhli jsme rychle z vlaku zkontrolovat, zda jsou motorky v pořádku. Jaké bylo naše překvapení, když jsme na nástupišti viděli culícího se Karla, který při plánování cesty radikálně odmítl jet vlakem a pak tajně dorazil na své Suziki Bandit 1200 do Splitu za námi.

Vyložení motorek bylo dosti zdlouhavé a až odpoledne jsme už ve čtyřech vyrazili směrem na Dubrovník. Cestu dlouhou přes 200 km přerušovaly zastávky na nezbytné kochání krásnou přírodou, kávu a cigárko. Nutno podotknout, že do Chorvatska odjížděli tři nekuřáci s jedním kuřákem a přijeli tři vášniví kuřáci s jedním skalním nekuřákem…

Kousek před Dubrovníkem jsme v Orašaci zakotvili v poloprázdném kempu. Na pláž jsme dorazili při západu slunce a ač nemaje plavky, vrhnul se Pačes odvážně do vln jak ho Pánbůh stvořil. Radek s Karlem smočili jen palce od nohy a tím jejich kontakt s údajně ledovým mořem skončil.

Večer jsme strávili v příjemné hospůdce ve stylu středověké tvrze v areálu kempu.

    V neděli 19.6. jsme vyrazili na prohlídku Dubrovníku, kde nás potkala první nehoda. Karel neudržel na křižovatce ve svahu svou mašinu a sklátil se na Radka. Utrpěl při tom jen několik oděrek a ulomil si zrcátko, které mu naštěstí pomohli v motorkářském bistru spravit. Druhým "neštěstím" bylo, že Laďovi při prohlídce kamenného města spadly do vodního příkopu sluneční brýle. Těžce nesouc ztrátu svých brýlí chtěl Laďa pro brýle do vodního příkopu sešplhat, ale riziko bylo příliš velké a tak brýle zůstaly na dně příkopu. V poledne jsme vyjeli z Dubrovníku do Mostaru. Cestu do Bosny jsme zvolili přes hory po vedlejších cestičkách přes Trebinje a Nevesinje. Na celnici, kterou tvořila oprýskaná unimobuňka, byl horlivý celník, který nejdříve rozčileně vyběhl na fotícího Laďu a pak donutil Radka kvůli zelené kartě prohrabat veškeré zavazadla (na fotce to vypadá, že celník drží Laďu v šachu revolverem, ale je to jen zdání). Karel s Pačesem zatím obhlíželi rozstřílené domy blízko hranic. Cesta pustinou přes bosenské hory nebyla nijak záživná.  Jen nás několikrát zaskočila stáda krav, které se procházely po silnici a klidně spásali trávu u krajnice. Na motorkáře asi nebyly zvyklé, protože se některé splašily a pobíhali zběsile po silnici. Přesto jsme projeli v pořádku. Během cca 180 km jsme minuli jen několik vesnic a mít nějakou nehodu, tak tam asi zemřeme hlady, či nás sežerou medvědi. V jedné vesnici stál na silnici domorodec s lopatou přes rameno, zamračeně nás sledoval a každého z nás napadlo, že nás tou lopatou sejme z motorek. Naštěstí byly naše obavy zbytečné. Na jediné skutečné nebezpečí občas upozorňovaly kolem cesty cedule s lebkou a textem "minové pole". Bezpečně jsme dorazili do Mostaru, kde na benzínové pumpě dobrák Laďa patrně ze samé radosti, že jsme cestu bosenskými horami přežili ve zdraví, obdaroval nějakého žebrajícího výrostka konzervou. Ale netvářil se moc nadšeně (ani Laďa, ani výrostek)... Trochu jsme si projeli Mostar a pak zamířili po hlavním tahu k Chorvatsku. Po cestě jsme se levně navečeřeli v bosenské hospodě a již v Chorvatsku nakoupili u cesty víno na večer. Dojeli jsme do kempu na Makarské, kde většinu rekreantů tvořili Češi a Slováci. Postavili jsme stany, obhlédli krásné Slovenky a vyrazili se bavit. Vystřídali jsme několik hospůdek, až jsme narazili na chorvatského Elvise, který ve stylovém úboru zpíval hostům. Nadšený Laďa se začal vlnit do rytmu a chtěl se s ním hned fotit. Elvis se na něj přestal mračit, až když si Laďa koupil CD s jeho písněmi. Původně za něj chtěl 3 eura, ale Radek se do obchodu důrazně zapojil a aby dokázal, že umí smlouvat, ukecal ho na 4 eura. Pak už se Elvis dokonce i usmíval a ochotně se s námi fotil. Laďa pak chvilku krmil hladové mořské rybičky a večer jsme zakončili hrou stolního fotbalu, kde vítězné výkřiky Ladi s Pačesem u každého vstřeleného gólu budily pozornost kolemjdoucích a i díky jejich tanečkům se vytvořil hlouček "fanoušků". Že je tento sport nebezpečný dosvědčil i zraněný Pačes, který se při zběsilém kvrdlání tyčkami těžce zranil (natrhl si nehet).

    V pondělí 20.6. nás ráno před odjezdem pobavil Laďa svým telefonátem s manželkou, se kterou značně rozčilen řešil několik minut neplánovaný nákup berana do svého ovčího chovu a následně truchlením po svých ztracených brýlích. Před odjezdem jsme Laďovi  na řidítka přilepili lepicí páskou videokameru a snažili se jej přesvědčit, že páska určitě vydrží a kamera nespadne. Asi i díky tomu, že kamera nebyla jeho, se nakonec ukecat nechal  (video č.1) , (video č.2) .

Po snídani jsme vyrazili nad Makarskou na pohoří Biokovo.

    Na úzké a příkré cestě Laďa připekl spojku a odpadl tak už ve výšce cca 900m. Zbytek pokračoval v cestě na vrchol hory sv. Jure s výškou 1762 m n.m. Cesta skalami byla lemována zprohýbanými svodidly či patníky, za kterými byla většinou několikasetmetrová hloubka. Pocit z téměř nadlidského výkonu z nás vyprchal, když jsme těsně před vrcholem předjeli dva starší páry na malých skútrech a dokonce i mladý český pár na horských kolech... Výhled z vrcholu byl asi nejkrásnějším zážitkem z cesty. Cestou dolů jsme potkali i oprýskaného favorita se šumperskou SPZ, s jehož mladou posádku jsme se nadšeně pozdravili. V polovině cesty jsme vyzvedli Laďu, který se stačil naobědvat a dle svých slov i "rozebrat motor a spojku opravit". Ta naštěstí po zchládnutí sama začala opět fungovat. Po opuštění horské rezervace jsme se přesunuli do kempu v Primoštenu, jehož největším kladem bylo umístění stanů pod stromy hned u moře. I Pačes, jehož nejčastější poznámkou na cestách bylo tvrzení, že "slunko je sviňa", souhlasil, že následující dopoledne budeme jen lenošit a válet se u moře.

Večer jsme opět zapadli do hospody, kde číšník při placení "špatně porozuměl" a vzal si od Radka stovkového tringelta. Přesto se ještě Laďa domáhal zaplacení svého jednoho piva a divil se, že číšník již není k nalezení. Závěrem jsme si zahráli turnaj v kulečníku, při kterém se ze "slavného vítězství" těšil Pačes.

    V úterý 21.6. dopoledne jsme trávili dle plánu válením na sluníčku u vody (kromě Pačese, který neustále tvrdil, že "slunko je sviňa"). O rozptýlení se postaraly opalující se lepé děvy nahoře bez a Karel, který se rozhodl vyprat své svršky a aby lépe uschly, rozvěsil je na všechny motorky mimo té své. Ponožky na zrcátkách a slipy přes řidítka chopperů se nádherně vyjímaly. Úmysl pověsit své prádlo na auto sousedních Němců jsme mu naštěstí rozmluvili.

Odpoledne jsme projeli městem Zadar a zdravili jsme každou pěknou holku. Občas to bylo nebezpečné, protože otáčet se za jízdy znamenalo občasné vybočení ze směru. Prohlédli jsme si přístav se zaoceánskými parníky, pláž a odjeli do kempu v Paklenici. Stany jsme si postavili vedle ostraváka, který vyděšen z představy nocování vedle bandy motorkářů se nás marně snažil přesvědčit, že zcela jistě najdeme vhodnější místo pro stan než to vedle něj. Na večeři jsme byli v restauraci na pobřeží, kde jsme ochutnali výborně připravené chobotnice.

    Ve středu 22.6. jsme se přesunuli po staré silnici přes hory k Plitvickým jezerům. Laďa zůstal na parkovišti u motorek s tím, že "už tu vodu" viděl. Přitom by jej jako správného hasiče měl zajímat nejen každý hydrant, ale i každá potenciální požární nádrž! Navzdory jeho radám jsme se udatně vydali opačným směrem než ostatní turisti (omylem), celou cestu jsme šli do kopce a vláčkem se svezli až zpátky z kopce. Cestou jsme potkali "nebezpečnou" zmiji, několik žab, mloka, zájezd francouzských důchodců a spoustu ryb. Marně jsme v jeskyni na Stříbrném jezeře hledali poklad, Vinetua či Rybanu. Z té by už stejně byla indiánská stařena...

Večer jsme se ubytovali v místním kempu, kde jsme narazili na partu motorkářů z Česka. Díky jejich nezištné pomoci si tak mohl Pačes konečně zašít velkou díru v plátěných kalhotech, se kterou projel půl Chorvatska.

    Ve čtvrtek 23.6. jsme se rozdělili. Laďa s Pačesem zvolili cestu do Maďarska přes Zagreb. Karel s Radkem neměli Bosny dost a vzali to přes Bihač.  Všichni jsme se pak potkali na maďarských hranicích. Po marném pátrání u Varaždinských Toplic po neexistujícím kempu (ač zakresleném na mapě), jsme se rozhodli dojet až na Balaton.

Do Siofóku jsme dojeli až za tmy. Karel, který měl tmavé sklo, už jel pouze podle sluchu a řídil se rachotem Laďových výfuků. Bylo to asi bezpečnější, než si zvednout sklo, hejna komárů mu totiž během okamžiku zalepily obličej.

    V pátek 24.6. jsme se krátce projeli kolem Balatonu abychom zjistili, že nejvíc zábavy bychom našli poblíž našeho kempu. Poobědvali jsme v restauraci, kde jsme ochutnali vyhlášený maďarský guláš. Pačes konečně mohl v praxi uplatnit své znalosti maďarštiny a za zvýšené pozornosti ostatních hostů hlasitě předčítal jídelní lístek a v "maďarštině" ho i komentoval. Každé delší souvětí pak zakončil svým oblíbeným slovem "eremy", což údajně znamená elektrárna. Po cestě kolem Balatonu na nás některé Maďarky mávaly  a chtěly svést, ale svodům lepých děv jsme odolali, prohlédli si Siofók a na místní tržnici nakoupili nezbytné "dárečky z cest" pro rodiny. Večer jsme se zúčastnili taneční zábavy. Laďa posilněn dobrým vínem tančil s každým, kdo projevil sebemenší zájem. Zanedlouho se kolem něj motalo i několik cikánských štětek s pasákem. Když zjistili, že se přes značné úsilí nenechá Laďa sbalit, přesunuli se v klidu do jiných lovišť.

    V sobotu 25.6. jsme ráno sbalili stany, projeli Maďarskem, kde jsme ještě stihli poobědvat ve stylové restauraci a vzali to na vodní dílo Gabčíkovo.

Pak jsme projeli Bratislavou a po malé zastávce u Břeclavi jeli na jeden zátah skoro až domů.

Ironií je, že jsme ujeli celkem 2300 km (Karel 3300 km) a zmokli jsme až před Zábřehem na Moravě, kde se v podvečer strhla průtrž mračen. Přečkali jsme ji na pumpě a za slabého deště dojeli ve zdraví a bez úhony domů. Musíme pochválit naše stroje, které krom drobných problémů se spojkou v horách a jedním skoro vybitým akumulátorem, fungovaly na 100%.

Naše zkušenosti z cesty:

Nejhorší silnice mají Maďaři, vyjeté koleje jsou téměř na všech hlavních cestách. Naše a slovenské silnice jsou hned po nich. V Chorvatsku jsou cesty v daleko lepším stavu, dokonce i v Bosně jsou silnice méně hrbaté a všechny díry po granátech jsou již opravené. Menší problém tam je malá hustota benzínových čerpadel.

Celkem zbytečné bylo vozit větší zásoby jídla.

V Chorvatsku je vše 2-3x dražší než u nás, nejlevnější oběd vyjde na cca 130 Kč. Pivo je relativně drahé (cca 40-60 Kč), cenově výhodné a navíc výborné je víno.

V Maďarsku a v Bosně je to téměř cenově srovnatelné jako u nás.